Po dlouhých 12 letech jsme se rozhodli vrátit na empírový lovecký zámeček, který dal pro svého syna postavit Jindřich Vilém III. z Haugwitz. Ano, kdo uhodl, jde o Vlčí kopec. V mrazivém počasí jsme si užívali krásu zasněženého lesa v poledních paprscích slunce. Sníh nám křupal pod nohama a nás čekalo tři kilometry putování. První zastávkou byl ledopád, no spíše jeden z ledopádů. Jenže tento na rozdíl od ostatních, nebyl zasněžený a nebo zapadaný padlými stromy. Akorát Ivo došel jen na dohled, protože na mobil by toho moc nevyfotil, ale to nevadilo. Za to my, no prostě jsme si tu krásu užili.

     Když jsme vyšplhali zpět na stezku, pustili jsme se dál po zelené a překročili už druhé údolí. V mírném stoupání jsme dorazili až do cíle a tím byl novogotický altán Gloriet nabízející jedinečnou vyhlídku na boční strž zvanou Divoká rokle, kde se nespoutaná řeka mění v burácející peřeje a vodopády. To ale samozřejmě, když nemrzne a je dost vody. Vyfotili jsme si společnou fotku a pelášili zase tři kiláky zpět na Vlčí kopec.

     Cestou zpět domů, jsme se zastavili na oběd v zavřené restauraci Dalešického pivovaru. No, tož jsme zgómli, že aji čápi odletěli. Ale ten keramický betlém, který jsme objevili, byl nádherný. Zase se jednou ukázalo, že náhoda může přinést do cesty mnohá překvapení.

     Byla to krásná neděle, a to jsem ještě zapomněl, jak nás větrná vánice vítala v kopci na Novou Ves. To byla prostě paráda.