Jdi na obsah Jdi na menu

Doubravník 2017

12. 5. 2017

img_0107.jpg

     Jaro, jak má být. Ano, i takto bychom mohli začít tohle povídání, jen kdyby v tom nebylo něco víc, než jen to, jak má být. Naplánovali jsme si již s podzimním víkendem v Doubravníku, že se do tohoto malebného kraje musíme vrátit, až pokvetou jabloně a příroda se začne probouzet po zimním spánku. Jen jsme si při tom plánování nevšimli, že to vyjde zrovinka na „zmrzláky“ tedy Pankráce, Serváce a Bonifáce. Už týden před akcí, nebyly předpovědi nějak zvlášť optimistické, ale odhodlání jet ať se děje co se děje, bylo mnohem silnější.

 

     Vyrazili jsme v pátek brzy ráno a naše první zastavení bylo v Křížovicích. Ti, kdo sledují naše stránky vědí, že minulá ranní návštěva této vyhlídky, byla doslova zahalena do mlhy. Nyní to vyšlo o poznání lépe. Cestou jsme se stavili u dřevěné lávky v Černvíru a na splavu v Doubravníku.  Po obědě jsme se ubytovali ve skvělém Penzionu Papírna a vydali se na obhlídku obce. A protože sluníčko v kombinaci s mraky doslova čarovalo, bylo slyšet časté cvakání závěrek fotoaparátu.

 

     Blížila se hodina dohodnuté schůzky s paní starostkou Doubravníku a tak nezbývalo, než se vydat k úřadu. Někteří se vydali lesem a příkrým srázem, jiná členka se vydala přes elektrické ohradníky kolem hřbitova dolů. Podrobnosti obou cest však ponechám jen vzpomínkám a vyprávění za dlouhých zimních večerů. Pokud patříte mezi ty, kteří chcete vědět, jak skvělý to byl zážitek, tak jediná možnost je státi se novým členem fotoklubu :o). Jsem si jist na 120 %, že toto vyprávění nezevšední a nezapadne do zapomnění.

 

     Se starostkou Městyse Ing. Barborou Šenkyříkovou jsme se sešli před úřadem. 

dsc_8744--1-.jpg

Přivítala nás a nabídla nám prohlídku místních kulturních památek. Za nedlouho se k nám také přidal místní znalec obce a její historie pan Jan Litoborský, který se nám stal po dobu tří dnů průvodcem. Upřímně řečeno, už si nedokážu představit prohlídku, bez jeho zasvěceného komentáře a neustále mě nepřestává udivovat, co všechno jeho paměť uchovává a nejen to, dokáže poskytnout informaci kdy je třeba. Ani jsme se nenadáli a byl tu večer. To už jsme se těšili na táborák a opékání ivančických špekáčku. Veselo bylo jako na hodech. Čekalo nás však ještě noční focení obce. jakmile se rozsvítily pouliční lampy, vyrazili jsme se stativy do terénu. A kdo stativ neměl, vzal za vděk třeba i popelnicí. A pak, hurá na kutě, ráno nás čekal východ slunce.

 

     Je 4:30 ráno a neoblomně se do snu vkrádá cinkot budíku. Při pohledu s okna je jasné, že dnes bude co fotit. Odjezd v 5:00, zaznělo chodbou. Ani nevíme jak se to stalo, snad souhra náhod, ale na kopci nás bylo o jednoho méně. Co naplat, na návrat už nebyl čas. Čekala nás jasná obloha plnící se drobnou oblačností a údolí zalitá hustou mlhou. Několikrát jsme změnili stanoviště a zhruba po 3,5 hodinách jsme se přesunuli zpět do údolí k řece. Po cestě jsme ještě potkali Bozinku - kapli nad Doubravníkem a také krásný výhled na kostel. Tedy, jen mezi námi, ono tam toho bylo víc, ale to už ví jen ti, co si přivstali a šli stejnou cestou.

 

     A jak to tak bývá u sportovců, i my jsme se potřebovali ještě rozchodit, aby nám neztuhly svaly a vyrazili jsme kolem vlakového nádraží ke splavu. Jeden by neřekl, jak tu může být krásně. V nohách 5km s převýšením 150 výškových metrů, byl čas odskočit si na snídani a už jsme se těšili na další „štaci“. Tou byla stará opuštěná továrna, která v dobách své slávy čítala více jak 100 zaměstnanců a nyní, ponechána svému osudu, je pomaloučku pohlcována zpět okolní přírodou. Kdo už poznal o jaké továrně je řeč, ví že šlo o bývalou Papírnu v Prudké, nacházející se v romantickém údolí řeky Svratky.

 

     Přicházeli jsme po mostu, který jako by předurčoval atmosféru, jenž nás doslova obklopila ze všech stran. Na jeho konci, uzavřená rezavá brána a opodál majestátně se tyčící tovární komín, ze kterého už dávno nestoupá žádný kouř. Na každém kroku bylo doslova cítit přítomnost lidí a kdo zavřel oči, uslyšel jak se rozeběhly řemeny a ozubená kola dala do pohybu obří válce na papír. Ne vždy tu ale byla papírna. Před rokem 1872, kdy celý objekt koupil Carl Maxmilián Kopřiva, byly zde hamry na zpracování železa. Teprve nový majitel je postupně přeměnil v tehdy moderní strojní papírnu, která zapisovala svůj život do tohoto kousku přírody až do roku 2009, kdy vodní turbíny vdechly naposledy život všem strojům, jenž dávali obživu tolika lidem. Náš čas vypršel. Jsem si jist, že to co jsme zde prožili, byla jen tisícina pikosekundy z života jenž byl do tohoto místa vetkán samotným časem, a když se zamyslím, nejsem si vůbec jist, že jsme tam byli tak dlouho. Byl to zvláštní pocit, když za námi zaklapla brána a my se přes most vraceli do našeho dnešního, tak uspěchaného světa.

019_12.jpg

 

     Po obědě, už zase zvesela do Lomnice. A tady, kde jinde začít než u začátku naučné stezky Járy Cimrmana. Zde je také plastika „Nohy Járy Cimrmana“ a dostane se vám i vysvětlení fenoménu plahočení, poněvadž jednotlivá zastavení se nazývají plahočiny. A tady jen prozradím, že u první plahočiny se dozvíte recept na boží milosti. Prohlídli jsme si i kostel, radnici, židovské náměstí i hřbitov a asi největším překvapením pro nás byl Lomnický zámek. A protože bylo otevřeno, vešly jsme dovnitř

dsc_0536.jpg

 a prohlédli si alespoň obě nádvoří. Nemohli jsme si nevšimnout věkového rozdílu mezi nimi a to několika staletí. Puvodně hrad tu stával již počátkem 13. století a na zámek se začal měnit až v průběhu 15.-18. století, kdy se stal rodiným sídlem rodu Serényů.

 

     Blížil se večer a s ním i jedna příjemná narozeninová akce. Oslavenci jsme pogratulovali k významnému jubileu a předali dary od členů fotoklubu. Po dlouhém dni nás čekal už jen zasloužený spánek.

 

     Poslední den jsme zahájili opět brzkým vstáváním a vyrazili na východ slunce, tentokrát „Na samotu“. Přivítal nás tu místní hlídač svým štěkotem. Co dodat, kdo tu nebyl, nemůže nyní vzpomínat na pomíjivou krásu okamžiku, který nás opět dokázal naprosto pohltit. Ještě jsme se zajeli podívat ke hradu, ale zde už mlha ustoupila do lesů. Přesto to bylo velmi krásné ráno. A protože bylo do snídaně ještě daleko, prošli jsme se údolím kolem řeky Svratky.

 

dsc_9318--1-.jpg

     Posledním místem, které jsme plánovali navštívit, byl Vítochov a zejména jeho netypický kostelík. Na své si tu přišly také krajináři. I když nás po cestě zaskočila průtrž mračen, bylo nám počasí i zde nakloněno a po příjezdu na místo čarovalo se světlem po krajině. A tento víkend již po několikáté, potvrdilo se pořekadlo „Nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko“. Krásnou tečku za fotovíkendem udělal společný oběd v „hospůdce malé, ale naší“. Tak tedy příště, ahoj.

 

                                                                                                                      Petr Kudláček

 

 

Náhledy fotografií ze složky Fotovíkend v Doubravníku 2017