První květnový den jsme se v nádherném počasí vydali na výlet do okolí Mohelna. Cíl byl jasný, tak hurá k prvnímu zastavení, kterým nám byla rozhledna Babylon. Kdo už tam byl, zavzpomínal na to, co zde zažil a jak se místo v čase rozvíjelo. Stavba empírové věže sahá mnohem dál v čase, než naše paměť, až do roku 1831, čímž se stala jednou z nejstarších rozhleden na Třebíčsku, vlastně je druhou nejstarší v České republice. Postavit ji nechal hrabě Jindřich Vilém Haugwitz, jako zeměměřičskou věž. Když jsme vystoupali k vrcholu po 105-ti původních dubových schodech, mohli jsme se rozhlédnout do krajiny z výšky 25m nad terénem. Málokdo ví, že původně měřila 40 metrů, ale byla v roce 1866 snížena za období prusko-rakouské války. Jediná nepříjemnost, která nás čekala, byla zavřená a zabezpečená okna tak, že se moc fotit nedalo. I tak to byl impozantní pohled do krajiny, které dominuje jaderná elektrárna. Ještě společná fotka a tradá na další štaci.

 

    Ano, máte pravdu, kočovný charakter našeho fotoklubu, je patrný vždy a všude, jenže bez přepravování se z místa na místo auty, v dnešní zrychlené době prostě nelze fungovat. A jsme tu, Mohelenská hadcová step, národní přírodní rezervace, která se rozprostírá nad klikatým údolím řeky Jihlavy. Meandr řeky se zde nazývá "Čertův ocas. Za chráněné území byla vyhlášena už v roce 1933, díky své rozmanitosti fauny a flóry. My jsme si prošli jen tu nejbližší část k Mohelnu. A protože počasí fotografování přálo, sluníčko cestovalo po údolí jako Jack Russell (pes) když ho pustíte na vycházce z vodítka, no pro ty co nevědí, tak je to - teď je tady, teď je támhle a jen nepatrnou chvilku po prvním teď, je zase úplně jinde :-), tak zpět ke slovu přálo, tak jsme si každý našli ten svůj dílek skládanky do kaleidoskopu nádherných obrazů, jenž už nám visí doma na zdi. Zcela ikonickou stavbou je pak boží muka sv Antoníčka z 18.století. Tato stavba se nejvíce fotí z 360 různých úhlů pohledu a vždy je jiná. No a pro ty, kteří by chtěli ještě něco málo z historie, je boží muka postavena na malém kopečku, který ovšem není úplně obyčejný kopeček, ale je to mohylové pohřebiště z doby halštatské a je obklopena syslí loukou, která je domovem sysla obecného.

     Unaveni jsme se ještě přesunuli k největšímu z pěti rybníků kolem Mohelna, Kočičáku. Jeho romantické kulisy perfektně doplnila i dvojice labutí, které si majestátně pluly na hladině a zvídavě pozorovaly, co to pořád cvaká na břehu. Symbolicky nám vyměřily i čas zde strávený, neboť ve chvíli, kdy jsme už byly v autech, zvedly ze z hladiny a odlétly.

 

     A tak jedeme dál. Dál k našim snům, na místa jenž nás fotografy přitahují jako magnet, místa u nichž se vyplatí zastavit a v klidu přijímat magickou energii, kterou vyzařují. Na oplátku si můžeme říct, že jsme součástí něčeho, za co stojí žít. Je to parta přátel, kteří vás podpoří když je to třeba, popostrčí když dlouho přemýšlíte a předají kapku štěstí, i kdyby byla poslední. A všem jim patří obdiv i dík. Takže, zase někdy příště. A bude to opět stát za to.