Pro fotovíkend ve Vysokých Tatrách jsme si tentokrát vybrali Tatranskou Lomnici. Cestou jsme se zastavili na Salaši Krajinka pro ovčí sýry. První cesta po ubytování ( apartmán se třemi ložnicemi, obřím obývacím pokojem s jídelnou a barem, a kuchyní) v Lomnici nás zavedla k vlakovému nádraží, kde jsme si zjistili odjezdy električky do Starého Smokovce. V nádražní restauraci jsme si dali večeři a šli se podívat na legendární filmový hotel Morava (Anděl na horách). Co jsme ale nečekali, jak vychované srny zde žijí. Nejen, že chodí mezi lidi, ale používají chodník a přes silnici si to štrádují po přechodu. Po návratu jsme si poseděli a popovídali o zážitcích z celého dne a naplánovali příští den.

     Budíčeeeeeek!!! V 7 ráno jsme vylezli z postelí, mimochodem velice pohodlných, a po snídani vyrazili na cesty. Čekala na nás cesta k Velkému vodopádu a Zbojnické chatě. Ale, né všichni byli všude. Už u lanovky jsme se rozdělili na tým Alfa a tým , hmmm no prostě druhý tým, a zatím co ten první (Klára, Tereza a Tonda) šli pěšky až na Zbojnickou chatu, my druzí (Aleš, Luďa, Petra a já) jsme si vyjeli na Hrebienok lanovkou a kolem vodopádů jsme dorazili na Reinerovu útulňu. Tam jsme si dali místní specialitu bylinný likér Horec. Po krátkém odpočinku jsme se rozhodli navštívit i Velký vodopád. Celá naše parta se zastavila na zpáteční cestě v cukrárně ve Starém Smokovci. Mimochodem, ne naposledy. Večer jsme si ve společenské místnosti promítali fotografie, co jsme za celý den nafotili. A tak nějak, podle plánu, si popovídali také o tom, co nás čeká na druhý den.

     Tentokrát jsme měli budíček později a odjížděli na Štrbské pleso chvilku po deváté hodině. Tady jsme si tak nějak šli každý svou cestou a je s podivem, že jsme se potkali na společnou fotku u plesa. Vyrazili jsme dál na Popradské pleso s tím, že si pak brnknem, abychom se sešli na obědě. Tady se dělení na skupiny konalo zcela spontánně, neboť během cesty se někteří zrychlovali, jiní nikam nespěchali a další se dokonce zdrželi. A tak jsme se svépomocí dostali všichni až na místo, cestou nádherné výhledy na hory všude kolem. Ha, jaké bylo překvapení, když jsme objevili skutečnost, že se Popradskému plesu vyhýbá mobilní signál. Už už jsme si mysleli, že přijdou na řadu indiánské kouřové signály, když v tom jsme se přímo našli u první hospody, kde vařili jídlo. Po obědě jsme se zase rozdělili, někteří šli směrem vlevo, jiní vpravo, abychom se nakonec sešli na druhé straně plesa a pokračovali k Symbolickému cintorínu. Akurát Peťulka s Alešem se vydali rovnou po silnici k vlakové stanici. S kopce jsme se nejdříve všichni došli, pak předešli, až jsme dorazili na vlak.  A kopec to byl řádný, jak řekla Péťa, byl dlóhej jak sviňa. Vzhledem k tomu, že jsme stihli odjezd jen někteří, rozdělili jsme se a odjeli do naší malé, ale dobré cukrárny ve Starém Smokovci. Počkali jsme na zbytek posádky a dál do Lomnice už odjeli společně.

     Sobota: zápis z Luďkova deníku: 7:45 vše ještě spí, jen já (Luďa), Aleš a Petra (1.skupina), si domlouváme, kam dnes. 8:30 Petr se probudil, tak ho seznamujeme s plánem na sobotu. První skupina jede na Spišský hrad. Ostatní (Petr, Klára, Tereza a Tonda) pojedou lanovkou na Skalnaté pleso. Odtud směrem na Velkou Svišťovku. Konec zápisu z deníku.

     První skupina dosáhla mety u Spišského hradu a po jeho prohlídce se přesunula na Spišskou kapitulu. Zašli do kostela i farní zahrady, vyfotili hrad z dálky a zastavili se na oběd ve Spišské salaši. Pak už jen cesta zpět na ubytko. Druhá skupina, šla až na Velkou Svišťovku. Musím přiznat, že díky Klárce jsme si splnili sen, vrátit se sem ještě jednou a nebýt její vytrvalosti, byl bych na hradě s první skupinou. Na Svišťovce jsme byli ve správnou chvíli, nádherné výhledy do údolí Zeleného plesa byly odměnou za tu námahu. Postupně se začala přes hory přelévat mlha a tak jsme vyrazili zpět, Ale ještě musím zmínit jednu zajímavost. Před léty jsme tady potkali mladého havrana, který létal okolo Velké Svišťovky. Tehdy to byla rarita. Dnes ale tu byl mnohem starší havran a ten už byl velmi moudrý. Létal na místa, kde před chvíli zastavili turisté a hledal tam to, co po nich zbylo. Přiletěl se podívat i na nás, a přiznávám, docela mě to potěšilo. Terka s Tondou se vrhli i po řetězu do „propasti“, a sešli dolů k Zelenému plesu. Dali si tam oběd a po žluté pak kolem potoka a Grand hotelu Praha, kde objevili starou stanici lanovky i s kabinou, sešli celí uchození a ucaprtaní zpět do Tatranské Lomnice. No, únava byla veliká a tak každý chtěl co nejdříve do postele. Přesto jsme ještě dlouho povídali o zážitcích, které nám Vysoké Tatry za celý pobyt nabídly. V jednu chvíli jsme otevřeli okno a jaké bylo naše překvapení, když jsme uviděli před okny pást se čtyři srny. Byl to další důkaz toho, že jsou zde zvířata slušně vychovaná.

     Nedělní ráno, začínalo pro všechny sedmou hodinou. Po probuzení, snídani a sbalení se, čekalo nás cestování domů. Ale to by jsme nebyli my, kdybychom ještě cestou něco nevymysleli. Cíl: Vlkolínec. Kdo by nevěděl, jde o horskou vesnici zapsanou v UNESCO, ležící v klínu Velké Fatry. V této vesnici, či dobovém skanzenu, stále celoročně žijí lidé. Na tři desítky budov jsme mohli obdivovat, jak si tepou vlastním životem, jako když kolovrat spřádá nit. Bylo až neuvěřitelné, v jak dobrém stavu je celá vesnice zachována. A i když sem tam u chalupy stálo nějaké to moderní auto, neměnilo to nic na kouzlu, kterým nás celý areál pohltil na téměř dvě hodiny.  Slunce začalo klesat za majestátní kopce Velké Fatry a my věděli, že čas našeho prodlouženého výjezdu se nachýlil ke svému konci. Cesta domů byla klidná a uzavřela poslední kapitolu. Nám zůstávají nádherné vzpomínky na dobrodružství a krásné chvíle, prožité mezi přáteli.

     Co dodat, snad jen, že příště se setkáme i s členy Fotoklubu Ivančice, kteří nemohli být s námi ve Vysokých Tatrách. První příležitostí, je podzimní Šumava.

Petr Kudláček